"Prodala jsem zahradu, teď chodím a pláču. Loučím se se starými věcmi a vzpomínkami. Jen tady jsem se cítila jako doma": příběh matky

Všechno, co jsem v životě dělala, bylo pro mého syna. Je to hodný chlapec a má dobrou rodinu. Jen škoda, že teď žijeme daleko od sebe.

Pokud by se mě někdo zeptal, jestli něčeho lituji, odpověděla bych, že ne. Prožila jsem dlouhý, čestný život. Ale dnes, v tak krásný podzimní den, se mi chtělo trochu poplakat a posmutnit.

Už nejsem mladá žena, práce na zahradě je pro mě těžká. Syn říká, že zahrada není zisková, ať ji prodám. A tak jsem ho poslechla. Prodala jsem ji. A teď chodím a pláču.

Bloumám po svém zahradním domku a pozemku... Prohlížím si ho, dotýkám se všeho, co je mému srdci tak drahé – staré, ošoupané, ale milované knihy, fotografie v ručně vyrobených rámech, staré nádobí v matčině starožitné skříni...

Ne, fotografie bych si měla vzít s sebou.

Syn má pravdu. Je to tu jen plné starého harampádí. Měla bych se toho všeho zbavit. Není důležité, že jsem tady trávila šest měsíců v roce, že tady všichni sousedé se stali mými přáteli, že tady je můj vlastní, důvěrně známý svět...

Zahrada, říká syn, je obtížná a nepřináší zisk. A v mém věku je čas odpočívat.

Syna jsem neviděla více než deset let. Žije se svou rodinou v Německu už mnoho let. A kdysi jsme všichni žili spolu v jednom velkém bytě – já s manželem a synem, a moji staří rodiče. Všichni jsme byli spokojení a nesvářili se. Teď jsem ovdověla, rodiče jsou také už dávno pryč, a syn dospěl, oženil se.

Na doporučení jeho ženy jsme byt vyměnili. A já jsem zůstala úplně sama v malé jednopokojové garsonce v pro mě cizí čtvrti. Cizí sousedé, cizí dům.

Pak syn prodal svůj byt a odjel s manželkou do Německa. Tam se narodil vnuk, ale viděla jsem ho jen jednou, když byl ještě maličký. Později se syn v Německu rozvedl a teď žije s jinou ženou.

Všechno se změnilo... Jen tady na zahradě zůstalo všechno při starém. Ještě s manželem jsme, když jsme odešli do důchodu, jezdili sem v dubnu a odjížděli koncem října. A i když manžel zemřel, stále jsem sem jezdila na celou sezónu a bydlela tu s velkou radostí.

Vpravo – zahrada Kovalovských. Celý život jsme se přátelili jako rodiny. Naši synové byli vrstevníci a každé léto spolu jezdili na kole, chytali ryby a běhali po okolí hledajíce dobrodružství. Teď je tato zahrada Marka, syna Kovalovských. Rodiče už bohužel nejsou mezi námi. Odešli jeden po druhém, jak se to často stává, když se lidé milují.

Marek – to je chlapík. Zahradu obnovil, nechal ji postavit z nových cihel a rozšířil ji. Má podnik, nějak spojený se stavebnictvím. Teď tu odpočíval se svou rodinou, a jeho dorůstající děti sem jezdily se svými přáteli.

Naše dobré vztahy se udržely, jeho děti jsem považovala téměř za své vnoučata. Byla jsem jim téměř skutečnou babičkou. Pomáhala jsem jim s dětmi, když byly malé. A Marek mi pomáhal s opravami zahrady: když začala téct střecha, koho jsem volala? Samozřejmě Marka. On pomohl.

Vlevo Anna... Milá, zdatná a velmi hovorná sousedka. Večer jsme sedávaly v altánu na mém pozemku, připojovala se k nám i sousedka Elena z protější zahrady, a pily jsme bylinkový čaj. Vymýšlely jsme, jak se zbavit komárů a seděly jsme, dokud se úplně nesetmělo.

Probíraly jsme zahradní problémy, televizní zprávy, nového premiéra, rodinné záležitosti. Vždyť je jasné, že moudré ženy mají vždy o čem mluvit! Ach, jak nám bylo dobře.

V zahradě kvetly jabloně a švestky, voněl šeřík a jasmín. A my jsme si užívaly společnost starých přátel. To byly večery odpočinku po práci na zahradě, to byly opravdové zahradní teplé večery.

Každá z nás měla své radosti a strasti. A i já měla problémy... Něco se nedařilo synovi v Německu. Už dvakrát jsem mu poslala všechny své úspory... Požádal mě, já jsem dala – nepotřebuji je tolik jako oni – mladí...

- Paní Anno, domluvil jsem to, přijedou k vám technici podívat se na váš plot, jak jste si přála.

- Mareku, promiň, zruš to, prosím.

- Jak zrušit? Proč, paní Anno? Vždyť jste to chtěla.

- Ano, mávla rukou, - Zruš to. Udělám to později. Teď jsem poslala všechny peníze synovi, naléhavě je potřeboval.

Teď syn trval na prodeji zahrady. Prodat zahradu bylo pro ni jako konec života. Ale syn – je syn. Nebyla jiná cesta. Smířila se s tím.

Marek okamžitě souhlasil s koupí zahrady s malým, starým domkem. Byla jsem ráda: přece jen nebudu mít co do činění s cizími lidmi.

Podepsali jsme dokumenty. Peníze jsem už převedla synovi.

Teď jsem bloumala po podzimní zahradě a loučila se. Zdálo se, že je to všechno. A když něco zapomenu, Marek zavolá. Tenhle pléd – ach, jak bylo příjemné se do něj zabalit a sedět v altánu. Doma ho už nebudu potřebovat...

Nechám ho tady...

Pod nohama šustilo podzimní listí. A měla jsem pocit, že podzim je více obdobím duše než přírody. Podzim – to je konec všeho... Konec mého příběhu s milovanou zahradou.

Už jsem si skoro sbalila tašku. Na zastávku bylo ještě brzy jít. Nespěchala jsem. Slyším, že zavrzala branka, vešel Marek. Asi přišel pro klíče od domu.

"To je hodný kluk," pomyslela si paní Anna. I když odcházím, Marek se stal skoro jako syn, vždyť vyrostl před mýma očima, je mi tak blízký.

Marek si sedl na schody:

— Paní Anno, — zahučel, — Takže tak! Podpisy jsou hotové. Zahrada je moje. Teď vám ji daruji. Jen tak, ústně daruji. Bez papírů. Žijte sto let — zahrada je vaše. Jen ji už nemůžete prodat. Ty peníze mi moc nevadí, a synovi Pavlovi jste už dost pomohla. Takže to stačí, už ho nežádejte o další pomoc.

— Ale jak to, Mareku, — začala jsem nervózně.

– Nepřete se. Je to na památku na otce a matku. Měli vás velmi rádi. A pro mě jste skoro jako matka, velmi si vážím vaší pomoci a rad. A s chalupou vám také pomůžu. Vím, jak moc vám na ní záleží.

Zadržované slzy jí samy vyhrkly z očí. Marek těžce vstal. Aby odvedl milovanou sousedku od slz, pronesl:

– Vytáhněte věci z tašky. Ještě je brzy na cestu domů. Podívejte, jak krásný podzim přišel – člověku se chce žít!

A opravdu, Anně se v tu chvíli chtělo žít. Jak moc se jí chtělo žít!

Krásný podzim vám všem, přátelé. Ať je vám teplo u srdce!

Dříve jsme psali: „Syn mě požádal abych jim pomohla a žila u nich, mají dvojčata. Jsem šťastná ale bála jsem se že až dostaví dům, nebudu už potřebná“: milující maminka

Připomínáme: „Manželka spala vedle mě, když mi přišel žádost o přátelství od ženy. Otevřel jsem její stránku, ale moje svědomí mě zastavilo od hloupostí“: manžel