S takovým vážným tvorem je třeba zvláštní vztah. Ne jako se psem, který projevuje náklonnost a respekt téměř vždy.
Původ Stelly nebylo možné zjistit, proto se s ní prostě domluvili, a ona byla velmi závazná.
Byla to „nekomunikativní“ pes... Jak se o lidech říká „nekomunikativní“… Byla stejná...
Kdysi dávno, před mnoha lety, děda Petr, který se vydal do lesa na houby, našel štěně – dorostence. Jen Bůh ví, jak se to dítě ocitlo v hlubokém lese. Prostě tiše bloudilo lesem. Nebylo ani uvázané... Malé, mokré po dešti „něco“… Děda Petr se zamračil a přistoupil blíž.
Malý dorostenecký pes. Nemotorný, ne moc krásný... Ale přesto… Upřely se na něj hnědé oči… Oči nebyly dorostenecké... Oči moudrého tvora… Děda Petr se zamyslel.
„Pojď se mnou, tvore! Teď mám dvůr bez psa. Budeš dobrým hlídačem – neublížím ti!“ Sedl na kolo a jel do vesnice. Po cestě se děda Petr nejednou otočil… Ale nikdo za ním neběžel. Petr už na to setkání v lese zapomněl.
Udělalo se vše potřebné na hospodářství. A hospodářství rodiny Trunovových bylo nemalé: tři kanci, svině s deseti selátky, kráva Milka, desítka slepic, šest kachen s káčaty a kocour Piston...
Děda Petr otevřel branku a chystal se konečně si odpočinout a sednout si na lavičku před domem. Najednou zkoprněl... Dívaly se na něj dva hnědé oči... Dívaly se tak pozorně... A tak zvláštně, že děda nevěděl, co dělat. „No pojď přece na dvůr...“ Po dlouhé pauze štěně couvlo a zmizelo ve tmě.
Tak to pokračovalo ne jeden den a ne dva… Hnědé oči se na něj dívaly každý večer, jako by ho posuzovaly, jako by v něm hledaly příbuznou duši… A jednou, když děda Petr seděl na lavičce před domem a kouřil, přišlo k němu „to“… Očichalo ho a lehlo si mu k nohám... Děda Petr byl úplně zaskočený.
Celý život nebyl nijak zvlášť laskavý chlap, ke zvířatům se choval spíš účelově… A už ani nespočítal, kolik za jeho život bylo prasat, krav, slepic a dalších zvířat... Pes je přece k ochraně, kočky – k lovení myší…
Už si ani nevzpomínal, kolik psů na jeho dvoře zemřelo. A teď byla bouda na dvoře prázdná. Na začátku léta Grom uhynul… Veterinář řekl klíšťata... A nikdo nad Gromem nijak zvlášť netruchlil. Děda Petr – drsný chlap, málokdy pláče… A jeho žena Karolína byla ještě horší… To byla povaha!
Děda Petr se podíval na štěně, které leželo u jeho nohou. Hnědé oči ho pozorně sledovaly… „No co, zvíře, asi ses rozhodl u mě zůstat? Tak poslouchej...
Krmit budu dvakrát denně, jak to Bůh dá… Ale neublížím ti. Bouda je. Teplá. Občas tě na pár hodin pustím ven po nocích… Ty budeš hlídat dvůr! Aby se nikdo cizí nebál projít kolem dvora!... Pokud souhlasíš, pojď se mnou!“
Herec Petr Štěpánek, známý svým rolí v pohádkách, o České televizi: „Kdyby nebylo klasických pohádek z minulosti, nemají televizní kanály co vysílat“
Petr říkal, že Adéla už není. Pomáhal jí žít ještě trochu déle, jak jen mohl. Psala si deník, a on jí podkládal čisté listy: příběh posledních dnů
Ukončí-li Eva Burešová svou kariéru na TV Prima: "Seriál Zoo není nekonečný"
"Obě jsou v televizi tři roky a propracovali se doslova od píky": Kdo doplní Karla Kašáka v zprávách o počasí
...Tak začal její nový život... Když zjistil, že štěně je fena, pojmenoval ji Stellou. Kde slyšel tak krásné a libozvučné jméno, zůstává záhadou… Teď měla Stella teplou boudu, velké hospodářství a řetěz…
Čas plynul, a z neforemného dorostence se stala obrovská krásná silná fenka, které se bála celá vesnice. Dokonce se říkalo, že Stella má ve svém rodě určitě vlky…
Tak krásná a neobvyklá byla… A i chování měla rozhodně ne psí. Žádné vrtění ocasem, žádné olizování rukou... Když se k ní přiblížil děda Petr, jeho žena nebo jeho příbuzní, Stella prostě klidně ležela a pozorně se na ně dívala svýma moudrýma očima…
Ale na cizí byla připravena zaútočit… Téměř ani neštěkala... Vrčela. A její vrčení bylo děsivé... Ale jen přes den... Proto její boudu dokonce přestěhovali ze dvora na zahradu, aby se sousedé nebáli klepat na branku.
Dříve jsme psali: "V nemocnici žena křičela na lékaře. Řekl, že dívka má právo na několik dnů štěstí a já se ocitla na té šťastné svatbě": ze života