„Manžel mi pořád říkal, že mě vytáhl z vesnice do normálního života. Existují krásné ženy a já jsem jen pro život. Zmizela jsem na 10 let“: ze života

Cítila jsem se jako nejšťastnější žena na světě.

Vždy kolem něj bylo mnoho obdivovatelek. Koupal se v pozornosti krásných žen.

Tehdy jsem si myslela, že mám štěstí, protože se do mě zamiloval takový krásný a inteligentní muž.

Bylo to sobotní ráno, obyčejné ráno, jako dvacet let podobných rán předtím. Manžel nespokojeně chrastil nádobím v kuchyni, aby mě probudil. Všechno bylo jako vždy, protože jsem měla přijít do kuchyně s provinilým úsměvem a připravit mu snídani.

Ale to ráno se mi zdál tak krásný sen, že jsem ho moc chtěla dosnít. Zdálo se mi, že jsem na pláži, moře mi šplouchá u nohou, jdu do něj dál a dál… zachvátila mě taková blaženost, protože jsem nevěděla, jaké to moře ve skutečnosti je, protože jsme u moře nikdy nebyli.

Buď byly děti malé, nebo jsme šetřili na byt, pak na auto, pak na školu pro děti. Pořád jsme čekali.

– Proč si prostě nepřipravíš snídani sám? – zeptala jsem se ho znovu.

– A proč bych se tedy ženil?

– Lidé se berou, protože se zamilují a chtějí s tou osobou strávit celý život, a ty proto, aby ti někdo nosil jídlo? – zeptala jsem se.

– Poslouchej, ty se hodíš jen na to, abys nosila jídlo. Jsi obyčejná, do krásných žen se lidé zamilovávají a nosí je na rukou, ale ty jsi jen pro... život.

– Pro život a vaření?

– A proč ne? To se taky musí dělat, člověk stráví jídlem asi čtyři a půl roku života.

– Ty jsi ale chytrý, – řekla jsem, ale už bez nadšení.

Viktor byl opravdu chytrý, učil na univerzitě a byl tam považován za vzácný úlovek, celý ženský kolektiv ho obdivoval a on byl na to hrdý a ukazoval, jaký je opravdový muž, galantní, klidný, pozorný.

A doma byl věčně nespokojený se mnou, našimi dětmi a celým světem.

A pak jsem si sbalila kufr, odešla z domu jednoho sobotního rána a odjela do světa bez znalosti jazyka a bez plánů na budoucnost, na dlouhých deset let. Byla jsem na mnoha pobřežích a u mnoha moří, někdy jsem ani nejedla, jen abych měla na hostel, potkávala jsem dobré lidi i méně dobré, byla jsem smutná i šťastná, ale nikdy jsem nezatoužila po svém manželovi.

Když mi děti řekly, že si do bytu přivedl jinou ženu, byla jsem za Viktora šťastná, protože si konečně našel ženu, která bude hodna jeho, nebo naopak. A tam daleko, kde jsem byla, jsem pochopila, že se chci vrátit domů, do své rodné vesnice, kterou jsem kdysi opustila, kam jsem tak zřídka jezdila, kterou jsem považovala za zapadlou a zaostalou.

Chci tam, teď už vím, kdo jsem – jsem venkovská dívka, která procestovala svět, ohřála si nohy v moři a to nic neznamená ve srovnání s naším jezerem, na mnoha farmách mě pálilo slunce, ale chci ho cítit doma na své zahradě, zmokla jsem v mnoha zemích, ale doma je pro mě nejsladší ta nejsilnější česká bouřka.

Můj manžel měl nakonec pravdu, snažil se mě vytáhnout z vesnice, ale já jsem tomu vždy vzdorovala, přestože jsem ráda měnila jazyk, zvyky a chutě.

Neměla jsem se snažit líbit jemu, měla jsem se líbit sobě, potkat člověka, který by mi nevyčítal, odkud jsem vylezla, a všichni bychom žili šťastně.

Ještě je čas to napravit, vrátím se domů, budu domovem pro své děti a vnoučata, ať utíkají ke mně, a ne do světa, aby pochopili jednu jednoduchou věc – domov je tam, kde tě milují bez podmínek.

Kde ti chtějí dobro pro tebe, a ne pro sebe kvůli nějakému prospěchu. Kde se ráno probudíš s úsměvem, protože jsou tu lidé, pro které stojí za to obejít svět a vrátit se.

Dříve jsme psali: "Klara nespala celou noc, bolelo ji to přijetí od tchyně. Manžel se nezastal její dcery, teď přemýšlí, jak utéct z té vesnice": ze života