Každopádně já se domnívám. Vrána však má své neústupné úmysly dostat se ke mně domů.
Parapet je nakloněný a kluzký, vrána je velká a vypasená, je těžké se udržet, ale nějak se jí to daří, balancuje, mává křídly, hrdě a pohrdavě na mě hledí — není to vrána, je to Černá labuť.
Požaduje, aby ji pustili dovnitř.
Já proti tomu nejsem, ale bojím se, že až do kuchyně přijde rozespalý a naštvaný manžel, vznikne mezi mnou, ním a vránou nedorozumění. Co je vráně po tom — prostě odletí, ale já tu musím žít. A možná si vrána myslí: „Letím se podívat na ženskou, co ještě nesnídala a už v sedm ráno vyráží do práce.“
Nebo má úplně jiné, mému rozumu nedostupné motivy.
Filosof Ludwig Wittgenstein tvrdil, že kdyby lvi uměli mluvit, stejně bychom je nepochopili. Cizí logiku nám není dáno pochopit a už vůbec ne přijmout. To se týká i vran. A dalších. Občas si myslím, že moje vedení (díky Bohu — ne celé) nepochází jen z našeho společného předka Darwinius masillae: do procesu evoluce vedení se nějakým způsobem připletli kudlanky, mimozemšťané a pár dubových pařezů. Takový předpoklad mnohé vysvětluje.
Minulou zimu jsem vybírala peníze z bankomatu. Za mnou stáli dva mladíci a s nimi slečna v extrémně krátké sukni a s holým břichem — a to ve vánici. Trojice mluvila tak neuvěřitelným sprostým jazykem, že se mi nejen kroutily uši, ale snažily se odplazit na zátylek, hlouběji do kapuce.
Dříve bych se do toho určitě vložila a požádala je, aby mluvili lidsky. Bože, dřív jsem se dokonce vrhala mezi rvačky. Bez přestání jsem projevovala viktimní chování. Sama se divím, že jsem za ta dlouhá léta sociální aktivity ani jednou nedostala.
Ale dnes už není svět stejný a já už také nejsem stejná. A znovu jsem si vzpomněla na Wittgensteina s jeho lvy a pomyslela jsem si, co mám společného s touhle mladou protivnou mládeží? Dvě nohy a nedostatek peří — to je vše.
Vzala jsem si své peníze a odešla jsem, přemítajíc o všeobecném úpadku mravů. Po nějakých třech stech metrech mě někdo poklepal na rameno. Ukázalo se, že je to ten goblin, který nadával u bankomatu. Zapomněla jsem kartu v bankomatu, a tak běžel na trh, Alex na tramvajovou zastávku a Marina zůstala u bankomatu — pro případ, že bych si vzpomněla a vrátila se.
— Máš přemýšlet hlavou, a ne počítat vrány! — kázal mi. — Lidi, píp-píp-píp, víš, jaký můžou být? — A do telefonu řval: — Alexi! Píp-píp-píp, říkal jsem ti, píp-píp-píp, šla na trh, a ty — na tramvaj, na tramvaj!
U domu jsem zkontrolovala, jestli na kartě něco zůstalo. Všechno tam bylo. Teď se za tu kontrolu stydím...
Dříve jsme psali: „Bylo mi tehdy 14 let, šli jsme po ulici s rodiči a viděli, že uprostřed silnice leží pes. Sám si vybral to místo, nepotřeboval už tenhle život“