"Tchyně darovala svůj byt dceři a přestěhovala se k nám s manželem. Bez upozornění. Museli jsme ji pustit dovnitř, ale nesnáší mě": ze života

I když v mém případě jsme nikoho nezvali, ona přijela sama. Takovou drzost jsem ještě neviděla, ne, no představovala jsem si, že se může takhle přijet na víkend, ale ne natrvalo.

Zdá se mi, že můj příběh je neobvyklý, že takových lidí jako matka mého manžela v České republice je buď málo, nebo už vůbec nejsou.

Před třemi měsíci se můj život změnil. Ztratila jsem klid a spánek! Přistěhovala se k nám tchyně, a to velmi mazaně. Zavolala Markovi, svému synovi, a oznámila mu, že se chce u nás zastavit na návštěvu.

Já, samozřejmě, z této zprávy nebyla nadšená, ale neměla jsem právo namítat. Zaprvé, třípokojový byt koupil Marek ještě před svatbou, neměla jsem k němu žádný vztah.

A zadruhé, je to přece jeho matka, a také moje příbuzná. Jak jí mohu odmítnout, když chce vidět svého syna? Předtím jsem byla ráda, že paní Eva bydlí 300 kilometrů ode mě. Nedá se říct, že bychom spolu otevřeně válčily, ale vztahy mezi námi byly napjaté.

Paní Eva byla ženou se složitou povahou, která se s věkem jen zhoršovala. Kdykoliv jsem něco udělala, nebylo to pro ni dobré.

Marek se do našich vztahů nemíchal. Manžel se domníval, že si poradíme bez jeho zásahu. Když mi řekl, že za dva dny přijede jeho matka na návštěvu, byla jsem znatelně rozčarovaná. Můj změněný výraz Marek zpozoroval a zeptal se:

– Proč jsi smutná? Nechceš vidět mámu?

– Dobře vím, co se stane, když tvoje máma přijde. Nekonečné rady, zasahování do našeho osobního života, rady, výčitky… Upřímně, mám chuť utéct z domu, když přijede.

– Ale přestaň, miláčku. Po tolika letech by ses měla už dávno zvyknout na její rozmary. Věnuj jí méně pozornosti, je to přece starší člověk. Navíc říkala, že přijede jen na chvíli, trošku pobude a pak zase odjede.

Abych se vyhnula zbytečným hádkám, před příjezdem tchyně jsem doma uklidila, upekla rybí koláč a dokonce vyžehlila všechny postele.

Když Marek přitáhl do předsíně čtyři kufry, podivila jsem se. Nevzala si s sebou paní Eva moc věcí? Na co jich tolik potřebuje? U večeře penzistka objasnila situaci:

– Já, Marku, jsem k vám přijela nastálo.

– Jak nastálo? – zakuckal se manžel. – Nechápu, proč?

– Co to je za reakci? Ty nejsi rád, že teď budeme spolu bydlet? – rozhořčila se matka.

– Své bydlení jsem darovala dceři, a budu bydlet u vás. Jak dlouho se má s manželem a dětmi po cizích bytech potloukat? A ty máš spoustu místa. Jeden pokoj je volný, děti jste s Magdou zatím neměli.

– Tak jsem se rozhodla, že Julii zajistím byt, a budu blíž tobě. Předtím jsme se viděli jen párkrát do roka.

Ani jsem nevěděla, jak reagovat na slova tchyně. U stolu jsem seděla s omráčeným výrazem.

– Ale, mami, – zeptal se Marek, – proč jsi nám nic neřekla? Aspoň bychom se připravili!

– Rozhodla jsem se vás oba překvapit, – odpověděla tchyně, pohlédla na mě, – vidím, že to vyšlo. Tak co, Magdo, nejsi ráda? – usmála se. – Vidím na tvých očích, že nejsi ráda. Ale nedá se nic dělat, budeš mě muset snášet. Mám právo tady být. Nepřijela jsem k tobě, ale do bytu svého vlastního syna.

– Marku, zítra je volno, zajeli bychom do nábytkářského obchodu – v pokoji přece nemáte postel, na čem budu spát?

Dál jsem tchyni už neposlouchala. V hlavě mi běžela jen jedna myšlenka – je to, konec, klidný život skončil! Před námi je nekonečná hrůza, každodenní hádky a další „výhody“ společného života s tchyní.

Paní Eva celý život pracovala jako učitelka, odešla do důchodu, ale zvyk učit ji neopustil. Po přistěhování tchyně se mi ani nechtělo ráno vstávat. Věděla jsem, že už při snídani začne do mě rýpat.

– Magdo, myslím, že jíš příliš mnoho cukru. Do čaje sis dala tři lžičky, do kaše taky… Krev máš nejspíš hustou jako sirup.

Jen tak tak jsem se držela, abych nebyla hrubá, odpověděla jsem:

– Říká se, že sladké má ráda játra. Ale nebojte se, paní Evo, jsem úplně zdravá – nedávno jsem absolvovala prohlídku.

– Samozřejmě, máš spoustu času chodit po doktorech, vždyť nepracuješ.

– Mami, – vložil se do hovoru Marek, – prosím, přestaň! Víš moc dobře, že jsem trval na tom, aby se Věra vzdala práce.

– Šéf u ní byl divný, bylo prostě nemožné pod jeho vedením pracovat. Vydělávám slušné peníze, můj plat nám stačí.

– Ty, Marku, na jednu stranu máš pravdu, – souhlasila matka. – Žena má být doma a starat se o domácnost. Nechci tě, Věro, urazit, ale co děláš celý den? – Zeptala se s úmyslem urazit.

– Nevidím, že bys nějak vedla domácnost. Pamatuješ, Marku, jakým ubrusem jsme měli doma pokrytý jídelní stůl? Bílým batistem! – A tady je nějaký kluzký voskovaný ubrus! Ubrusy jsem měla vždy naškrobené, i když jsem pracovala. No, dříve to bylo jiné, lidé byli pracovití, ne jako současná mládež!

„Začíná to,“ proběhlo mi hlavou, „teď mi začne dávat lekce o životě!“

Po snídani se tchyně chystala do obchodu. Šla jsem se také převléknout – chtěla jsem, aby mě manžel odvezl do salonu, protože jsem měla objednaný manikúru.

Když se tchyně dozvěděla, že jedu s nimi a nezůstávám doma, začala brblat:

– To musí být lenost – platit cizím lidem, aby ti upravili nehty! Život si užíváš, Magdo!

Od rána mi zkazila náladu, naštvala mě a už jsem ani neměla chuť někam jet. Ale přesto jsem kvůli jejím vrtochům termín nerušila. Potřebovala jsem si nějak zlepšit náladu.

S příchodem tchyně každý den připomínal den jako ve filmu „Na Hromnice o den více“. Ráno důchodkyně vyšla do kuchyně a začala s výtkami:

– Proč jsi otevřela okno? Není květen, všichni nachladneme. Magdo, kaše se ti připálí...

– Ve starověké Číně říkali, že čaj je lék i jed. Čaj v sáčcích je jen prach, žádný přínos pro tělo, musíš si každý den vařit čerstvý...

Už tři měsíce jsem nežila, ale trpěla! Tchyně mě za den svými výtkami přiváděla k šílenství, takže jsem se skoro každý večer hádala s manželem.

Aby paní Eva, nedej Bože, neslyšela a nezasahovala, hádala jsem se s Markem šeptem:

– Tvoje matka je vždy taková, nic není po lidsku! Nemohla nám předem říct, že se chce u nás usadit?

– Magdo, ví dobře, že bys z té zprávy nebyla nadšená. Možná se bála, že ji nepřijmeme?

"Jo, jasně. Bála se, tvá matka se něčeho bojí?" Všichni se jí bojí. Marku, s ní se nedá žít, musíme něco udělat!

– Nesnáší mě, každý den mě provokuje, dneska se obula do mého županu. Řekni mi, v čem mám být doma? Ve večerních šatech? Jak si představuje, že má vypadat hospodyně? Jako zpěvačka Helena Vondráčková na koncertě?

– Magdo, klidněji. Co navrhuješ? Musíš mě taky pochopit, je to přece moje matka! Co jí mám říct? „Promiň, mami, nechceme, abys s námi žila. Vítej na ulici!“? Takhle?

– Marku, proč to tak vykládáš? Vždyť to jde vyřešit! Co kdybychom jí koupili nějaké bydlení?

– Jaké například? Naše úspory nestačí ani na garsonku.

– Můžeme koupit malý dům! Nedávno jsem slyšela, že v bývalé ubytovně prodávají dva pokoje, cenově to moc rozdílné není. Viděla jsem inzerát. Vyberme tu větší a čistší?

– Ale ona se do pokoje přestěhovat nehodlá, Magdo! Nemohla bys to vydržet a zkusit s ní nějak vyjít?

– A myslíš, že jsem se o to nepokoušela? Když jsi v práci, snažím se, ale ona jako naschvál hledá důvod, aby se do mě pustila.

– Dobře, Magdo, pojďme spát, – řekl Marek, – ráno musím do práce. Budu přemýšlet, jak to důstojně vyřešit s minimálními ztrátami.

Ne, opravdu jsem se mnohokrát pokoušela zlepšit vztah s paní Evou. I jí samotné asi nebyla příjemná napjatá atmosféra v rodině. Chtěla jsem jí vyjít vstříc a několikrát jsem ji požádala, aby mi ukázala, jak správně vařit:

– Paní Evo, ukažte mi, jak se to má dělat! Jen sledujte, co dělám, a poraďte mi, jestli něco dělám špatně.

– Proč bych tě měla učit základním věcem, Magdo? Když jsem tě jednou poprosila, ať nepřidáváš do polévky ten suchý vývar, co jsi mi řekla? „Neposuzujte mě, paní Evo, vím, co dělám“. Tak si dělej, jak chceš.

Rozzuřila jsem se:

– Když mi dovolujete dělat to podle sebe, proč mě pak pořád kritizujete?

– Nikdo tě nekritizuje. Dnešní mládež je tak nervózní. Dobře, půjdu se podívat na televizi. Dělej si, co chceš.

Tchyně odešla z kuchyně a já jsem mrštila lžící do dřezu. Co je to za člověka? Nelze s ní navázat kontakt! Nikdy mě přímo nekritizovala a už vůbec ne urážela. Důchodkyně mě uměla přivést k nervovému zhroucení několika na první pohled zcela nevinnými frázemi.

Pochopila jsem, že se svou tchyní už dál žít nemůžu, po jedné příhodě. Jednou jsem se odpoledne vydala na nákup. Potřebovala jsem něco pořídit do kuchyně. Nákup mi trval asi dvě hodiny. Vracíla jsem se domů ve skvělé náladě a ani mě nerozčilovala myšlenka, že tchyně je doma. Jakmile jsem vešla do předsíně, zavolala jsem:

– Paní Evo, kde jste? Pojďte do kuchyně, koupila jsem čerstvé zákusky s krémem, uděláme si čaj!

– Já už jsem v kuchyni, – ozvala se tchyně. Vyzula jsem se a s taškami zamířila do kuchyně.

Paní Eva seděla na židli a zavazovala velký odpadkový pytel.

– No páni, – podivila jsem se, – co to máte?

– No, přebrala jsem vám s Markem skříň, věci, které se už ani doma nedají nosit, jsem vyhodila. Věro, jsi přece žena, měla bys vypadat upraveně. Tvůj župan se už ani nosit nedá, byl celý umaštěný, odřený! Vyhodila jsem ho.

– Paní Evo, kdo vás o to prosil! Proč se pletete do něčeho, co se vás netýká? Já přece nehrabu ve vašich věcech a nic z toho, co máte, nevyhazuju!

– Moje věci jsou v pořádku, není co vyhazovat. Proč se urážíš? Udělala jsem dobrou věc, ušetřila jsem ti práci.

Večer Marka čekala obrovská hádka. Křičela jsem na manžela a požadovala, aby si vybral: buď já, nebo jeho matka! Do konfliktu se vložila i paní Eva. Marek, který se ocitl mezi dvěma ohni, se naštval a v rozrušení zavolal své mladší sestře:

– No, pěkně jsi to vymyslela, Julie! Moc ti děkuju, že jsi maminku poslala bydlet k nám! Teď máme každý den skandál. Vezmi si ji zpátky, Magda se už chce rozvést!

– Já maminku nikam neposílala, sama se rozhodla, že k tobě pojede, jen mě požádala, abych ti předem nic neříkala. Já nemám nic proti tomu, aby s námi bydlela, ať klidně přijede.

Tchyně kategoricky odmítla vrátit se do svého bytu:

– Nebudu přece překážet dceři a vnoučatům! Mám jen dvoupokojový byt, jsou tam čtyři, a já pátá – není místo. Ale vy máte pro dva tři pokoje! Co, nemůžete dát matce pokoj?

Marek navrhl:

– Mami, pořídíme ti něco vlastního? Aspoň pokoj. Neboj se, najdu pěkný.

– No to tak, – rozčilovala se paní Eva, – teď abych bydlela v komunálu! Copak vám tak překážím?

Julie a Marek tři dny střídavě přemlouvali matku, aby se přestěhovala. Já jsem se do toho nepletla – ať si to vyřeší sami, ještě bych zůstala poslední. Paní Eva souhlasila, ale pod podmínkou, že jí Marek koupí plnohodnotný jednopokojový byt s koupelnou, toaletou a kuchyní.

Manžel se musel pořádně snažit: na maminčin byt padly všechny úspory a navíc jsme museli vzít hypotéku. Hledali jsme slušný byt, aby se po podpisu smlouvy mohla hned nastěhovat a bydlet tam. Paní Eva byla se svým novým „bytem“ spokojená. Marek byt koupil poblíž, aby kdykoli mohl rychle dojet k mamince.

K nám na návštěvu už moc často nechodí a nezdržuje se dlouho. V novém místě si důchodkyně našla přítelkyně, zapsala se do literárního klubu. Společně chodí do divadla, do kina, na procházky.

Na vměšování se do naší rodiny už nemá čas, za což jsem moc ráda! Je dobře, že mám tak svědomitého a čestného Marka! Nevyhnal matku kvůli jejím výstřelkům na ulici! Jsou i takoví, co by na její rozmary nereagovali, vystrčili by ji ze dveří – a ať si jde, kam chce!

Dříve jsme psali: "Záměrně jsem dávala snaše nejtěžší práci ani jsem nebrala ohled na její těhotenství ale ona to ustála i když za to zaplatila vysokou cenu": ze života