"Jsi tu nikdo. Bojím se tě pustit domů, nevím, čím ses v Itálii celých těch patnáct let živila“: Je těžké uvěřit, že to říká matka

Jí je 58 let, mně 30 a mé sestře 28.

V našem životě prakticky žádná matka nebyla, vždy se soustředila na své potřeby a vůbec se nepodílela na našem vzdělávání.

Všechny útrapy dospívání, všechny trable a problémy s námi vzala na starost babička.

Později jsme se sestrou dostaly dopisy od samotné babičky.

Problém je v tom, že se matka rozhodla, že i tento být jí patří a snaží se všemožnými způsoby vzít si ho zpět.

Taková netrpělivost mě jen rozčiluje.

Maminka nám byla celý život absolutně lhostejná, nedala nám ani korunu a nedala nám vůbec nic.

Babička vše dělala a zajišťovala i nás, i když jsme se se sestrou z této těžké situace dostaly a po skončení školy jsme šly na chvíli do práce, abychom se navzájem nezatěžovaly.

A moje matka odjela v té době před 15 lety do Itálie.

Nevím, že v té Itálii utrácela tolikrát, ale přijela s prázdnými taškami, peníze nám neposlala a prakticky vůbec nepřijela.

Se sestrou jsme svobodní, takže nadále spolu bydlíme v dvoupokojovém bytě.

Každý z nás šetří a do budoucna chceme tento byt změnit na dva jednopokojové s doplatkem.

Matka má však o této situaci vlastní představu.

Vrátila se a stále s námi žije, i když na tento dům nemá formální nárok, byt a dědictví nám darovala babička.

Matka však tvrdí, že má ještě šest měsíců na to, aby závěť napadla.

Je přesvědčena, že byt patří jí, protože je dcera a my jsme vnuci.

Na jednu stranu ji chápu, ale prostě se na nás vykašlala, nezeptala se nás, jestli máme nějaké starosti, proč bychom měli babičce kupovat léky, zvlášť když byla v pozdějším věku velmi nemocná.

Atmosféra doma je nesmírně napjatá a my nevíme, co dál.

Matka nám nabídla alternativu - abychom jí se sestrou koupily byt za vlastní peníze.

Jsme přece její děti a měly bychom jí alespoň něco zajistit.