"Ne, šaty potřebuji na dnešek: Ale švadlena dělala, jako že mě neslyší. No a jak po tom můžu mít dobrý vztah k lidem"

— Dobrý den, Natašo! Já se vám marně snažila dovolat! Velmi potřebuji vaši pomoc. Dnes budu na oslavě bratrova jubilea. Chtěla bych tam být ve svých oblíbených šatech, jenže bez podpatků jsou příliš dlouhá. Potřebovala bych je zkrátit, doslova o pět centimetrů! — radostně oznámila nádherně vypadající neznámá žena.

To se všechno stalo minulé léto, když jsem přijela na návštěvu k mamince, nechala děti a domácí starosti.

— Dobře, Marie, zítra se domluvíme a já to zkrátím. — usmála se Nataša a otočila se ke mně, že bude pokračovat v cestě.

— Ne, Natašo, nepochopila jste mě. Ty šaty potřebuji dnes! Za tři hodiny v nich musím jít! — najednou odpověděla dívka.

Chtěla něco říct, ale po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla, že to není moje věc a udělala jsem, že si hrabu v telefonu.

— Dnes to nejde… Přijela ke mně kamarádka. Zkuste se obrátit na krejčovství. — odpověděla Nataša.

— Ach, tam jsem už byla. Nestihnou to dokončit, ani za příplatek. Něco se jim tam pokazilo, někdo nepřišel na směnu. Prostě binec!

Stála jsem v šoku a sledovala, jak ta žena začíná na Natašu tlačit, přestože jí bylo jasně řečeno, že dnes to „nejde“. Navíc na oslavy se nechystá za tři hodiny, takže měla čas si šaty zařídit – sama za to může.

Nataša nápadně umlkla.

— Marie, dnes se vašim šatům nemohu věnovat. Potřebuji si odskočit s kamarádkou na věci.

Marie evidentně takovou odpověď neočekávala:

— Tak tady je můj dům, hned vám šaty přinesu! — pokračovala Marie pomaleji, uvědomujíc si Natašinu odpověď. A poté pravila hrozivě:

— Takto tedy přistupujete ke stálým zákazníkům a práci jako takové!

Marie se otočila a odešla.

Nataša s lítostí vydechla:

— Právě jsem přišla o svou nejdůležitější zákaznici… Asi jsem měla souhlasit. Práce tam byla na půl hodiny… Počkala byste?

Šla jsem mlčky, ale uvnitř mě zaplavila hrdost na kamarádku. Rozumím jí dokonale. Žije v malém městečku a pracuje za dva, sama sebe a děti zabezpečuje, taková práce jí přijde vhod. Zvláště když jsou zákazníci statusoví, jako Marie. Na druhou stranu je velmi důležité mít sebeúctu, i když riskujete peníze – nenechat se takto oslovovat.

Pokračovali jsme v cestě a probírali stalo se:

— Ona je vždy taková... Vždy to potřebuje naléhavě. V krejčovství nabízela extra platbu, ale mně nikdy nenabídne. Může chválit, děkovat, ale vždycky na korunu. Přitom dáma není chudá. Má neobvyklou postavu. Kupuje velmi drahé věci, ale vždycky je potřeba něco přešít. Mám štěstí, že ji mám.

— Myslím, že jsi postupovala správně. — řekla jsem, — zvláště s ohledem na to, co se stalo. Neocení tě. Takže štěstí nemáš ty, ale ona.

— Neocení, ale vždycky to šije právě u mě. Objednává nejčastěji a platí nejvíce. Teď jsem přišla o velkou část příjmů z mé šicí brigády. — odpověděla Nataša s lítostí.

— Aspoň jsi neztratila sebe a svou sebeúctu.

Pokračovali jsme v procházce a diskutovali o tom, jak je důležité pěstovat v sobě sebeúctu, stanovovat priority a jak správně to vštěpovat dětem.

Po několika dnech, když jsem byla na pláži, jsem se náhodou stala svědkem rozhovoru dvou dam, ležících ke mně zády:

— Představ si, odmítla. Dříve jí byla každá koruna drahá, a přesto odmítla. Dobře, že jsem si na to šaty vzpomněla v poslední chvíli. Tři roky jsem se do nich nevešla, a teď jsem zhubla a říkám si, že je musím zkusit, perfektně mi ladí k očím. Nakonec jsem šla na podpatcích. Už k ní nikdy nepůjdu, když se tak namyšleně zachovala. Nebude mít takového zákazníka.

— Hlupáčku, Marie. Komu to teď poneseš? Nataša to dělá pečlivě, bez šizení. Nit ke nitce, tak neumí v každém krejčovství.

— Je plno takových šikovných. Najdu jinou. — odpověděla Maška uraženě.

Oh, a to je ona. Správně ji Nataška odbyla. Nejsou jí potřeba takoví zákazníci-snoby. Ještě mluví tak, jako by jí dělala laskavost. Když si sama sebe nevážíš – nebudou tě vážit ani ostatní. Tak bych na tuhle příhodu skoro zapomněla, kdyby nebylo náhlého pokračování.

Rok poté, toho samého léta, sedím u Natašky. Za hodinu má přijít zákaznice a vyzvednout si věci. Zazvonilo na dveře. Na prahu stála ta samá Maška. Slyším dialog z chodby:

— Natalie, moc ti děkuji, jak vždycky mě zachránila! 500 za šaty a ještě 500 za spěch, drž.

Vyšlo najevo, že Marie několik měsíců po tomto incidentu zavolala a omluvila se, a poté požádala o další úpravy.

Nataša později vysvětlila, že od té doby bere dvojnásobnou platbu za spěch. A nikdo neodmítl. Také přiznala, že ten rozhovor o sebeúctě ji velmi změnil a že teď zná svou hodnotu.

Závěr: čím více si vážíš sám sebe, tím více tě budou respektovat i ostatní.