"Pomohla jsem kamarádce a ukázalo se, že teď ještě jí dlužím"

Velkou část její předsíně zabíraly části staré kuchyňské linky.

Stěžovala si, že se jí chce zbavit, ale sama to nezvládne a na smetiště to necháš.

Někdo slíbil, že si to přijede vzít, ale už skoro měsíc se nikdo neukázal. Musí chodit v těsných prostorách. Nabídla jsem, že si to vezmu.

Mohla bych to odvézt k mé mamince a postavit tam. Dohodly jsme se.

Objednala jsem nákladní přepravu. Nábytek vyvezli, odvezli. Kamarádka byla spokojená, že uvolnila místo.

A večer mi volala a prosila o pomoc: měla přijet tchyně, potřebovala udělat generální úklid, ale sama to bylo těžké a nestihla by to.

Navíc se ukázalo, že sama nemůže nic zvedat: lékaři jí to zakázali.

Bylo mi nepříjemné odmítnout, vždyť mi dala nábytek. Přijela jsem a vše doma.

Začala jsem uklízet, sama všechny pohovky posouvala, smetí vymetala, a ona jen chodila a něco vyprávěla. Všechno jsem umyla: byla jsem úplně vyčerpaná.

Rozloučila jsem se a odešla. Druhý den znovu volala, mluvily jsme a já nechápala, proč mi volala. Rozhovor o ničem.

Cítila jsem, že se něco snaží říct. Dlouho se odhodlávala. A pak to přeci jen řekla:

- Kdy plánuješ vrátit peníze za náš nábytek?

Přitom jsem si myslela, že ho dává zdarma. Chtěli ho přece vyhodit. Zeptala jsem se, kolik tedy chtějí.

Ukázalo se, že ode mě čekají tisíc pět set rublů. Nový byl velmi drahý. Co teď dělat? Abych ji vrátila, musela bych dát stejně za přepravu.

Sedla jsem a přemýšlela: možná bych měla spočítat, kolik mi dluží za kožešinovou vestu a věci, které jsem dala jí a její dceři?

A nejen to, mnoho věcí jsem jim dala zadarmo a nic na oplátku nečekala. Neraduji se, ale…

Prostě teď nemám peníze navíc. Rozhodla jsem se převést peníze z karty mého manžela, až se vrátí z práce.

I když možná nešetřit peníze, pozvat stejné nákladníky a vrátit jim vše zpět? Nikdo to stejně nekoupí.

Víc práce je s přepravou než jeho hodnota. Tak mi bylo líto. Dobrá kamarádka mě naletěla.