"Každý den přijdu domů a vidím svou ženu ležet s telefonem. Nějak mě to omrzelo a rozhodl jsem se přijmout opatření"

Pro mě, jako pro mnoho mužů, se tento scénář jevil jako ten nejhorší. Důvodů je mnoho: cizí dítě nikdy nebude tvoje mentálně, vždycky budeš na druhém místě po dítěti, a to v nejlepším případě.

Žena bude vždy vidět v tobě ne svého skutečného muže, ale spíše sponzora, který jí a jejímu potomstvu umožňuje pohodlně žít. Obecně takové myšlenky, které někdy navštívily asi každého dospělého muže.

A přesto s Alenou a Miškem žijeme velmi přátelsky, a já se konečně stal opravdu šťastným. Můj nervozita pominula, přestal jsem kouřit, dokonce jsem shodil několik kilogramů. A všechno proč: protože jsem potkal tu pravou ženu, která mě chápe.

A která je rozhodně odhodlána být se mnou, rozvíjet se a snažit se být nejlepší ve všem. A mimochodem, za půldruhého roku společného života jsme ještě ani jednou neměli hádky ohledně jejího syna. Kluk se mi líbí, a Alena to cítí. Promiňte, chlapi, ale tento stereotyp nemá nic společného se skutečným životem.

Ba co víc. V určitém okamžiku jsem začal pozorovat, že chápu svého nevlastního syna. Přestože mu nedávno bylo jen 5 let. A já ani nikdy neměl bratrance ani sestřenice. Jak je to možné? Jednoduše! Vše je ve mém prvním manželství.

Když jsem se oženil s jednou krásnou dívkou jménem Vika. Oženil jsem se a zapomněl na vše, tak se mi líbila. Myslel jsem, že naše láska bude trvat věčně. Ale dva roky – to bylo maximum, na které mě stačilo. Navzdory vší její kráse a příjemnému hlasu. Žít s takovým člověkem prostě nešlo.

Nemám rád mluvit o práci, protože jsem považován za naprostý "kancelářský plankton". Denně oblek, hladce oholená tvář, úsměv a čerstvý účes. Jinak od našeho bratrstva stačí umět mlátit jazykem. A předstírat, že rozumíte tabulkám, které každý den sledujete na monitoru svého počítače. Ano, práce není náročná jako práce stavebního dělníka nebo řidiče nákladního auta, řekněme. Ale má svůj stres a své úskalí.

Tak každý den, když jsem se vracel z práce domů, nacházel jsem tu samou scénu. Moje manželka ležela na gauči s telefonem v ruce, v pozadí mluvil televizor, a v kuchyni byl nepořádek. Musel jsem vařit sám nebo si něco objednat ze služby doručování. Vika byla takovým životem naprosto spokojená, protože chodit do práce vůbec nechtěla. A domácí práce jí způsobovala bolest břicha, vysokou teplotu. Symptomy podobné těm, které má můj pětiletý nevlastní syn.

Ze začátku jsem si na línost své mladé manželky vůbec nestěžoval. To, co mě zajímalo, bylo, s kým může tak hodně komunikovat na internetu, když nejsem poblíž. Byl jsem velmi žárlivý a dokonce jsem uvažoval o instalaci kamery v bytě. Ale už po roce společného života mi bylo toto téma úplně lhostejné. Ať si domů vede milence, ale alespoň párkrát mi připraví večeři.

Začalo se mi zdát, jako bych byl členem nějakého kultu, který žije svým životem v práci, a po návratu domů přináší dary své bohyni, soše s telefonem v ruce, umístěné přímo na našem gauči. Nežertuji. Začaly mi vypadávat vlasy, byl jsem nervózní a cítil jsem se velmi špatně.

Mučení skončilo, až když jsem našel odvahu pro vážný rozhovor. Zeptal jsem se Viky, zda ví, čím pracuji a kolik dostávám měsíčně. Odpověď byla negativní. Pak jsem se zeptal, kdy plánuje začít pracovat nebo se alespoň začít věnovat domácím pracím.

Místo odpovědi Vika navrhla, abychom šli na běh. Opakujíc svou oblíbenou mantru: v manželství musí někdo být hezký a někdo přinášet peníze. A na mé protesty nebo návrhy kašlala.

I když jsme se rozvedli, Vika, aspoň podle mě, dlouho nepochopila, jak vážné to bylo. V jejím pojetí to byla jen další zkouška. Za půl roku přilezu za ní s omluvami a ona mi odpustí. A pak bude vše jako dřív. Mimochodem, o dětech jsme vůbec nemluvili. Vika někdy zmínila, že nechce kazit postavu časnými porody. Připomenu, že jí v té době bylo 28 let... Celkově doufám, že jsem vám dokázal předat psychologický portrét mé první manželky.

A teď jsem s Alenou a Miškem. Úplně jiné emoce, řeknu vám. Měl jsem určité obavy, zda se s chlapcem vůbec sžijeme. Nebo zda se bude chovat jako rozmazlené dítě. Musím uznat, že se nějakou dobu snažil. Ale ani dítě nemá sílu sedět u telefonu tak dlouho, jak dlouho seděla moje bývalá.

 A časem se sám začal otevírat.

Alena se od samého začátku chovala jako dospělá a bylo mi velmi příjemné jí pomáhat s vařením v kuchyni po návratu z práce. Pomáhat, ne vařit vše jako dříve.

Celkově mohu nyní přiznat, že jsem dlouho byl v nevědomosti a velmi se mýlil ohledně žen s dětmi z prvního manželství. Rozvod s Alenou proběhl z důvodů, o kterých zde nechci diskutovat. Řeknu jen, že jejího bývalého manžela nepovažuji za správného.

Na druhou stranu, teď jsme opravdová a přátelská rodina s obrovskými perspektivami. Vika, pokud vím, si z toho nic nevzala a žije stejným životem, jaký žila se mnou, jen teď u svých rodičů. Nechápu ji.

Jinak si myslím, že každý bude na můj případ pohlížet ze svého úhlu. Někdo udělá určité závěry a pochopí, že v ženách s dětmi, jak je nyní módní šířit na internetu, není nic špatného. Někdo zůstane u svého, jako moje bývalá. Všichni jsme různí a naše názory také. Hlavní je nezapomenout myslet hlavou a dělat adekvátní závěry. A pak se podívej, život ti sám ukáže, kdo má pravdu a kdo je na vině.