"Ať se o tebe stará ten, komu jsi přepsala svůj byt: odpověděla jsem babičce, a ona se urazila"

Protože babička se zachovala nespravedlivě, to si myslím. Stručně řečeno, situace je taková: byla jsem její jediná vnučka šest let, pak se táta s mamou rozvedli a on se podruhé oženil.

Brzy v nové rodině se narodil syn Honzík. A já jsem zůstala žít s mamou, která dokázala udržet dobré vztahy s bývalými tchány a tchyní.

Babička Rita byla vždycky ráda, když jsme k nim přijeli na návštěvu. Samozřejmě, máma s námi nezůstala, je to citlivá osoba a nechtěla se vnucovat lidem, kteří se jí stali cizími.

Ale já jsem zůstala jejich vnučkou a babička Rita sama říkala, že mě má nejraději na světě.

Děda mě také moc miloval, ale odešel velmi brzy. Tehdy mi nebylo ani pět let. Zůstavši sama, babička Rita často prosila mou mámu, aby mě k ní přivezla:

- Julinka je taková hezká holka, tak ráda s ní trávím čas. A když je se mnou, zapomenu na smutek.

Často jsem byla u babičky, pomáhala jí se vším nadšením, protože byla moje jediná babička, tak to vyšlo, že máma brzy ztratila své rodiče. A samozřejmě ji milovala celou svou dětskou duší.

Ale v tátově rodině rostl další její vnouček a když mu bylo pět let, nahradil mě pro babičku ve všech směrech.

Tehdy jsem byla ještě dítě, mnohému jsem nerozuměla a nevěděla. Například tomu, že tátova druhá manželka neustále trvala na tom, aby babička mě nepozvala k sobě na návštěvu.

- Honzík vás tak miluje a je smutný, pokud věnujete pozornost ještě někomu, - říkala své tchyni, a ta ji poslouchala a přikyvovala. No jasné, Vladík je malý, a já už velká, nač mi babiččina pozornost?!

Dárky babička Rita také dávala nám nerovně: hodila mi trochu peněz, zatímco Honzíkovi dala třikrát víc. Protože já to hned dám mamce, a Honzík si to dá do pokladničky, on umí zacházet s penězi, a já ne.

Čas šel. Teď mi je dvacet čtyři a Vladíkovi osmnáct. A babička mu k dospělosti darovala svůj byt! Normální takový dárek, že?

A mně k posledním narozeninám - tisíc. No co, darovanému koni na zuby nehleď. A já měla být ráda za ten papírek.

Nyní babička žije u své sestřenice. Obě jsou už staré ženy a celkem pokojně spolu existují, ale nedávno se pohádaly kvůli nějaké maličkosti, a babička Rita mi zavolala, aby si postěžovala na sestřenici:

- Víš, vnučko, takhle žiju. A až opravdu zestárnu, budeš se o mě starat! - řekla mi.

- Ať se o tebe stará ten, komu jsi přepsala svůj byt, - odpověděla jsem.

- Julio!.. - babička byla tak rozhořčená, že hned nenašla, co mi říct.

A pak začala dlouhá vysvětlení, že to je její byt a ona sama má právo rozhodnout, komu ho dá. Že se chovám špatně a mám se jí omluvit.

Že se vdám a půjdu žít k manželovi, tak budu mít svůj byt, a Honzík nemůže žít u manželky, protože to tak být nemá. Že je mladý kluk a potřebuje své bydlení.

Ještě víc mě to naštvalo, když po mém rozhovoru s babičkou mi zavolal táta a také mi přečetl lekci za tvrdost.

Nic jsem mu neřekla, a pak, když jsem ukončila hovor, neudržela jsem se a rozplakala se. Proč jim je jedno, že jsem pět let, když jsem studovala na univerzitě, bydlela v koleji?

Že bych také chtěla mít své bydlení? Že mám stejnou situaci jako Honzík. Jen on žil se svými rodiči, a já s mámou a otčímem, který, i když má mámu rád, se ke mně nikdy nepřipojil.

Právě proto jsem šla bydlet do koleje, nechtěla jsem jim překážet. A samozřejmě se k nim už nechystám vracet, žiju v pronajatém bytě, dobrá část mého platu jde jeho majitelce.

Ach ano, tisíc, který mi babička dala k narozeninám: ten jsem také dala na platbu za bydlení.

Děkuji! Poklona! Ale to jasně nestačí na to, abych pak pečovala o babičku Ritу.

Má Honzíka, tak ať mu to stačí. A ať mě nechají na pokoji a nespoléhají na to, že se o ni postarám v těžké chvíli. Musím si poradit se svými problémy.