Ale svatba bude se stejným mužem, za kterého jsem se vdávala i poprvé.
Věc je v tom, že poprvé jsem se vdávala v osmnácti letech. S mým budoucím manželem jsme spolu chodili do školy, dlouho jsme byli přátelé a v určitém okamžiku jsme se do sebe zamilovali.
A rozhodli jsme se, že jakmile dosáhneme plnoletosti, hned se vezmeme.
Rodiče byli takovým vývojem událostí nadšeni. Jsou to takoví staré školy, takže vždycky věřili, že čím dříve si založíme rodinu, tím lépe.
Sice s dětmi radili nepospíchat, nejprve dokončit univerzitu a najít si práci.
K dětem to ale nedošlo. Jen dva roky po svatbě jsme se rozhodli rozvést.
Byl to takzvaný studentský manželství. Byli jsme mladí a drzí, vůbec jsme nepochopili, co to znamená vést domácnost.
V určitém okamžiku se hádek stalo tolik, že jsme se rozhodli rozvést, než bude pozdě. Rozvod proběhl rychle.
Můj tehdejší manžel i já jsme se seznamovali s novými lidmi, chodili na večírky.
No, co nám zbývalo? Byli jsme mladí, ještě jsme studovali, žili pod ochranou rodičů. Dokonce jsme už stihli jednou se oženit, zaškrtli jsme to, jak se říká.
A teď jsme mohli žít naplno.
Ovčácký pes sotva chodil, byl starý a děti přinesly v kleci malou krysu, kterou někdo vyhodil na smetiště. Přátelství zapálilo v psovi „světlo života"
Příběh nového moderátora Událostí Josefa Kvasničky: Kvůli zdravotním problémům se mu výrazně změnila tvář
Simona Krainová promluvila o stěhování do jiné země: "Jedeme na čtvrt roku do nového domova"
"Obě jsou v televizi tři roky a propracovali se doslova od píky": Kdo doplní Karla Kašáka v zprávách o počasí
Oba jsme se snažili budovat nové vztahy, ale nějak to nešlo. Jak jsme si pak s ním řekli, já i on jsme se docela brzy začali stýskat jeden po druhém.
Někdy jsme se potkali na oslavě narozenin jednoho našeho společného kamaráda.
Když jsme zůstali sami, začali jsme si povídat, vzpomínat na minulost. A za týden jsme byli zase spolu.
Pochopili jsme, že jsme se poučili a vzali v úvahu všechny naše minulé chyby. Nakonec jsme se opravdu hodně milovali.
Navíc za ten rok, co jsme byli od sebe, jsme nenašli lepší varianty. Nyní jsme se rozhodli znovu se vzít a být spolu až do konce našich dnů!
Ale když jsme to oznámili našim rodičům, hned se postavili skepticky. Opravdu jsme doufali v jejich podporu!
- To je všechno hezké, samozřejmě. Ale kdo zaplatí za svatbu podruhé? Nebo z vašich stipendií? - zeptala se máma.
Ano, minule vzali organizaci svatby na sebe jak moji rodiče, tak rodiče manžela. Byli jsme skoro školáci, peníze jsme vůbec neměli. A svatba byla nádherná, uspořádaná podle všech pravidel.
- No, podruhé si, moji drazí, rozhodně budete muset ubrat. Nikdo vám znovu svatbu dělat nebude. Prostě se podepište na úřadě a v úzkém rodinném kruhu si sedneme v restauraci, - navrhl táta.
- Přesně tak! Aby jste se ještě pětkrát rozešli a dali dohromady. A my to všechno máme platit, co? To by bylo ještě něco, - dodala máma.
Rodiče manžela měli naprosto stejný názor. Byli jsme velmi smutní. Vůbec jsme nečekali, že naši rodiče zareagují tak tvrdě.
Měli jsme tak šťastnou náladu! Přece jsme obnovili naši lásku, teď budou vztahy ještě silnější! Ale od slov rodičů nám doslova klesly ruce.
A vůbec, co kdybych se vdávala podruhé, ale za jiného člověka? Zaplatili by za to? Jakási divná logika.
Stručně řečeno, plnohodnotnou druhou svatbu si, jako dřív, přejeme. Ale hádat se s rodiči je prakticky nemožné.
Teď přemýšlíme, kde bychom si mohli vydělat nebo půjčit peníze, abychom mohli uskutečnit všechny naše plány.