"Náhodou jsem pod polštářem našla matčinu závěť a jen jsem si říkala: Co si ta žena myslela, když ji psala"

Nikdy jsem si nevšimla, že by maminka dělala mezi námi jakýkoliv rozdíl, takže mě její rozhodnutí nezapsat mé jméno do závěti překvapilo. Kvůli tomu vypukla opravdová hádka.

Hluboko v duši vím, že nikdo nechtěl mě urazit, ale matčin čin nemohu odpustit.

Protože jsem se o tom, že veškerý majetek připadne mladší sestře, dozvěděla dříve, měla jsem možnost se rovnou zeptat, proč se maminka takto rozhodla.

Řekla, že já mám vše potřebné, zatímco Věře je třeba pomoci.

Skutečně, mám vyšší vzdělání a dobrého muže. Oba dobře vyděláváme a v ničem si neodpíráme.

Naproti tomu sestra sama vychovává roční dítě, protože manžel ji opustil hned po narození malého.

Věra hodně pracuje a chopí se každé příležitosti, aby přinesla penízky do domu. Tak se maminka rozhodla ji podpořit a odkázala veškerou nemovitost jen jedné dceři. Ale je to vůči mně spravedlivé?

Takový postoj mě zasáhl, protože bych Věře pomohla, kdyby to bylo potřeba. Nechtěla jsem mlčet, tak jsem se odhodlala k rozhovoru s matkou.

Nakonec jsem dosáhla toho, že se mé jméno objevilo v závěti. Ale na duši zůstal nepříjemný pocit po činu matky, protože se k takovému rozhodnutí přiklonila pod mým tlakem, nikoli z vlastní vůle.

Nikdy jsem neodmítla pomoci svým blízkým, takže mě mrzí, že mě máma považuje za sobeckou osobu, která je lhostejná k ostatním. Jak ještě mohu získat její důvěru?

I Věře bylo divné slyšet první verzi maminčina závěti. Sestra mě ujistila, že by si nikdy nepřivlastnila veškerý majetek a dala by mi zákonnou část.

Maminka se omluvila za svůj čin, ale já stále nemohu úplně odpustit.