"Pronajala jsem byt své známé, a bylo by lepší, kdybych tam dala nájemníky: tak to jde, když chceš lidem dělat dobře"

Můj manžel byl zámožný člověk. Takže jsem zdědila majetek, který zahrnoval i dvě malé byty. V prvním žijí naše dospělé dcery.

Dokud studují na vysokých školách, tento uspořádání všechny uspokojuje. Rozhodli jsme se pronajímat druhý byt. Peníze navíc se nám budou hodit.

A byt nebude prázdný, zůstane obývaný, udržovaný. Pomyslela jsem si, že realitní makléři mohou podvést. A inzeráty – to je riziko. Kdo ví, na jaké lidi narazíš.

Takže jsem vzala telefon a osobně jsem volala všem známým. Možná někdo potřebuje bydlení a bude chtít pronajmout.

Úspěch se nedal dlouho čekat. Po týdnu a půl se nájemníci našli. Jedna moje známá potřebovala bydlení. S manželem a dítětem se nastěhovali do našeho bytu.

Smlouvu jsme nedělali. Jsou to přece naši lidé, řeklo by se. Na slovo jsme se dohodli na částce platby a rozešli se spokojení. Byla jsem nesmírně ráda, že se podařilo ubytovat známé, nikoli cizí lidi.

Nájemníci převáděli platbu pravidelně, den v den. Takto jsme žili tři měsíce. Euforie rychle skončila. A začalo to... Začali prosit o odklad, nemají peníze.

Musíme počkat týden, nebo dvě. Pak volala známá a ujišťovala, že příští měsíc zaplatí hned za dva.

Pak se ukázalo, že má problémy s prací. Buď ji vyhodili, zredukovali, nebo odešla sama. Už několik měsíců to všechno trvá. Alespoň že komunální služby platí. A za to díky.

Nedávno jsem nahlédla do bytu a byla v šoku. Špína a nepořádek byly hrozné.

Chtěla jsem vyjádřit nespokojenost, ale neudělala jsem to. To by byl otevřený konflikt. Nemám ráda skandály, neumím je.

Nevím, co teď dělat. Dluh za bydlení už je dvouměsíční. Nespěchají s jeho splacením. Vyhnat na ulici s dítětem je mi také líto.

Nejsou to přeci cizí lidé. Slyšela jsem mnoho příběhů, že bychom si neměli poutat ruce penězi a dluhy se známými. Teď trpí dlouhodobé vztahy.