"Potkala jsem ho náhodou ve vlaku a navzdory věkovému rozdílu jsem se zamilovala: Osud měl jiné plány"

Jel tam na služební cestu z práce.

Vlak jel rychle, tiše duněly kola. Ondřej stál na předsíňce a se zájmem sledoval krajinu, která rychle míhala za okny vagónu.

Pak se unavil a rozhodl se jít spát. Ve vagónu už všichni spali. Ondřej nechtěně zavadil o cestujícího.

— Promiňte, to bylo nechtěně! – řekl Ondřej.

Cestujícím, o kterého Ondřej zavadil, byla mladá, sympatická dívka.

Řekla:

— To nic. Vždycky spím na cestách velmi lehce. Spíše skoro nespím, jenom si trochu zdřímnu.

Ondřej se rozhodl s dívkou popovídat.

— A kam jedete?

— Jedu za příbuznými. Mám teď prázdniny.

— Jste studentka?

— Ano.

— Závidím vám! Cestujete! Když jsem byl student, taky jsem často jezdil na výlety. Všechny peníze, které jsem vydělal, jsem na to utratil. Cesta pro mě byla svátkem: seznámíte se s novými lidmi, trochu vám chybí domov, ale získáte tolik zážitků.

— Já na cestách špatně snáším. Hodně mě to vozí.

— To nic. To je proto, že málo jezdíte!

Ondřej mluvil a mluvil. Vyprávěl, kolik zajímavého viděl v mládí. Vyprávěl, jak miluje svou práci. Eva s zájmem poslouchala. To bylo velmi příjemné. Ondřej si nemyslel, že by mohl vyvolat zájem mladé a hezké dívky.

— A kde studujete?

— Studuji na univerzitě, na historické fakultě.

— Líbí se vám studium?

— Ano, moc. A nelitujete toho, že jste se kdysi rozhodl pro povolání lékaře?

— Ne, nelituji. Moc rád pomáhám lidem. Asi rušíme ostatní cestující. Pojďme, pokecáme tam. Na předsíňce.

— Pojďme! — usmála se Eva.

Cítila, že je k tomuto muži neuvěřitelně přitahována. I když nebyl mladý.

Strávili spolu několik hodin ve stání na předsíňce, mluvili na nejrůznější témata. Bylo jim spolu tak zajímavě!

Mluvili o literatuře a umění, politice a cestování. O všem možném!

Evě se Ondřej líbil čím dál tím více. A Ondřej pochopil, že se mu Eva také líbí.

Dokonce si všiml, že se mu líbí. Nemohl tomu uvěřit: jak může starší muž líbit se tak mladé a hezké dívce? Stál nerozhodně, zatímco Eva čekala na nějaký jeho krok.

— Pojďme spát. Čeká nás náročný den, - řekl konečně Ondřej.

Lehli si na své lehátka a dělali, že spí. Ale ve skutečnosti ani Eva, ani Ondřej nemohli spát: přemýšleli, zda jejich seznámení bude pokračovat po skončení cesty nebo ne?

A brzy ráno dorazili na nádraží. Ondřej pomohl Evě vystoupit z vagónu, pomohl jí donést kufr na nádraží.

Eva čekala, že ji požádá o telefonní číslo, ale Ondřej stál nerozhodně. A pak řekl:

— No, to je vše! Všechno nejlepší! Nashledanou! — otočil se a šel.

Eva smutně sledovala, jak odchází. A Ondřej odcházel a nadával si.

Nadával si za svou nerozhodnost, která mu možná zabránila stát se nejšťastnějším člověkem na této zemi. Možná ta úžasná dívka byla jeho opravdovou láskou?