"Poprvé šla Natálie na návštěvu k tchyni jako snacha, ale rozhodla se neříkat, kým byla její babička, a poděkovala za chutné jídlo": příběh ze života

Asi nemá smysl hádat se o tom, zda existují nějaké hranice mateřské péče. Stačí se jen radovat, že vůbec je.

A je třeba si vždy pamatovat, že mamince dělá radost starat se o nás, a je velmi důležité nezapomínat jí za to poděkovat.

Natálie šla poprvé na návštěvu k paní Jiřině jako manželka jejího syna. Saša, který se blížil k domu, kde prožil dvacet osm let, dával manželce poslední rady.

– Měj na paměti, že moje máma je posedlá jídlem. Takže buď připravená na to, že ti začne dávat rady – čím mě krmit a v jakém množství. Prosím tě, nevšímej si toho a hlavně se nenervuj.

– Ale prosím tě, proč se nervuješ? – usmívala se klidně Natálie. – Jsem si jistá, že mě tvoje maminka nesní. Je to úžasná žena.

– Byla úžasná, dokud jsi byla jen nevěstou. Ale teď, když ses stala mojí manželkou – tedy její snachou, a ona sama se stala tchyní, všechno se může hodně změnit.

– Chceš tím říct, že se z ní stane hrozná osoba?

– No, ne hrozná, ale... Teď se strašně bojí, aby mě nezhubla k smrti.

– To myslíš vážně? – Natálie se rozesmála.

– Směješ se zbytečně. Jsem si jistý, že na dnešní návštěvu připravila tolik jídla, jako na druhou svatbu.

– Proč?

– Aby nás dobře nakrmila, a ještě nám naložila jídlo s sebou do sklenic a tašek. Mého staršího bratra takhle opečovávala celý rok. Nakonec k nám přestal chodit.

Jak Saša předpovídal, tak se to také stalo.

– Pojďme si hned sednout ke stolu! – téměř vykřikla paní Jiřina, sotva mladí přišli na práh. – Určitě máte strašný hlad!

– Mami, pojďme se nejdřív obejmout! – bručel syn. – Proč hned začínáš s jídlem?

– Najíme se, a pak se obejmeme! – netrpělivě pokračovala matka a pozorně se podívala na snachu. – Natálie, řekni mi upřímně, máš opravdu velký hlad?

– Opravdu! – zalhala snacha a rychle se vydala do koupelny umýt si ruce.

– Opravdu?! – zakřičel za ní překvapený Saša. – Vždyť jsme nedávno jedli.

– Co jste mohli sníst? – radovala se matka. – Obchodní karbanátky se špagetami? Jdi si umýt ruce a bez řečí se posaďte ke stolu.

Když vešli do pokoje, kde na ně čekal prostřený stůl, Saša zděšeně zasténal:

– No, mami! Proč jsi toho tolik navařila?!

– Co je na tom? Je to normální stůl, – pokrčila rameny Natálie. – Dokonce mám pocit, že by tu mohlo být ještě něco... Něco speciálního… Teď si to rozmyslím...

– Co by to mohlo být? – zeptala se zvědavě matka.

– Chybí tu ryba, – řekla Natálie po chvíli. – Smažená... Pod zeleninou... Tak to cítím...

– Přesně tak! – zvolala nadšeně tchyně. – A já jsem na tu rybu myslela. Mám v mrazáku dokonce steaky z lososa. Proč jsem to zkazila? Moje snacha sní o rybě, a já... Můžu ji vyndat z mrazáku, Natálie?

– Vyndejte. A klidně ji můžu sama připravit. Pokud dovolíte?

– Ty to umíš? – zastavila se matka.

– No, tak trochu... – Natálie se usmála. – Trošičku… Babička mě to kdysi naučila...

– Co to je?! – Saša vykulil oči na obě ženy. – To si děláte legraci? Mami, tvým prostřeným stolem můžeš nakrmit celý hladový sportovní tým, a vy plánujete ještě něco připravovat.

– Ale Sašo, klid. Ty tomu vůbec nerozumíš, – odpověděla mu klidně Natálie.

– Ano, synu, vůbec tomu nerozumíš! Natálie má pravdu. Jdu pro ty steaky, a vy si sedněte ke stolu.

– Ne, paní Jiřino, já vám pomůžu. – Natálie popadla tchyni za ruku. – Chci se podívat, jaký máte sporák a na čem vaříte ta vaše skvělá jídla.

– Pojď, drahá, všechno ti ukážu, – rozplývala se radostná paní Jiřina.

Saša sklesle zakroutil hlavou, posadil se ke stolu, prohlédl ho a těžce si povzdechl.

Nakonec se ženy vrátily.

– Tak teď si dáme jídlo! – radostně zatleskala Natálie a sedla si ke stolu, co nejdál od manžela.

Paní Jiřina se smíchem překvapeně usmála.

– Ach, jak miluji, když lidé nepředstírají, že jsou sytí, – zvolala a také se posadila ke stolu. – Sašo, ber si příklad z manželky. Podívej, jak jí září oči.

Natálie už si na talíř nakládala saláty – trochu z každého jídla.

– To je taková dobrota! – pochvalovala si, zatímco si pochutnávala na tchyniných pokrmech. – Paní Jiřino, určitě mě musíte naučit, jak vaříte takové mistrovské kousky.

– Samozřejmě, milá moje! – Paní Jiřina se málem rozplakala dojetím.

– Jsi taková šikovná, umíš ocenit úsilí. To neplatí pro mé syny. Překrmila jsem je.

Saša si opět povzdechl a neochotně se pustil do jídla. Několik hodin seděli u stolu, jedli, snacha a tchyně si povídaly o ženských starostech.

Najednou, když už se mladí chystali domů, paní Jiřina si vzpomněla.

– Ryba! Natálie, zapomněly jsme na rybu!

– Nebojte, teď ji rychle připravím! – Natálie nadšeně vyskočila ze židle. – Jen mi zapněte troubu a já to udělám sama.

– Vy už ale přece chcete jít domů, ne? – zmateně řekla tchyně.

– Já ji vložím do trouby a vy ji za půl hodiny vyndáte. Už hotovou.

– A kdo ji bude jíst?

– Vy snad, paní Jiřino, nemáte ráda ryby?

– Ale já ji vyndala kvůli tobě!

– Tak ať si ji zítra Saša vezme k obědu a přinese mi ji v krabičce.

Natálie se vydala do kuchyně a tchyně začala balit jídlo do tašek a krabiček pro mladé.

– Mami, nepotřebujeme to všechno! – začal protestovat Saša.

– Ale potřebujete! – odpověděl hlas z kuchyně. – Paní Jiřino, neposlouchejte ho. Vezmeme si vaše pochoutky určitě s sebou.

– Bože, jaký zázrak jsem dostala za snachu! – zvolala matka a začala vybírat ty nejchutnější kousky smaženého kuřete.

Když vyšli od maminky s velkými taškami v rukou, Saša se nespokojeně zeptal:

– A proč jsi jí podlehla? Teď nám bude pokaždé nutit jídlo. Uvidíš, zblázní nás tím.

- Klid, Sašo, všechno bude v pořádku, - zasmála se mazaně Natálie. - A navíc, teď několik dní nebudu muset vařit.

Blížila se noc a když se mladí už chystali jít spát, Saše znovu zavolala maminka.

- Sašo, já tomu nerozumím, - začala podivným hlasem, - a co vlastně Natálie dělá?

- Učí. A co?

- Nic, jen... nikdy jsem v životě nejedla tak chutnou rybu. Opravdu je učitelka?

- Ano, je učitelka. Jenom její babička pracovala celý život v restauraci. A právě ona Natálii naučila vařit. To jsi snad nevěděla?

- Bože... A já ji svou kuchyní krmila a ještě se chlubila... A ona, chudinka, musela mi přitakávat... Co jsem to udělala? Co si o mně teď pomyslí?

- Mami, jí to opravdu moc chutnalo, - začal ji radostně uklidňovat Saša. – A teď ti mává rukou. A říká - dobrou noc.

- Aha. A i jí... Spěte, moji milí...

Po této události se paní Jiřina o stravu svého mladšího syna přestala obávat.

Dříve jsme psali: „Nejsem mladá a manžel chce druhé dítě. Nejde mi to a všimla jsem si, jak se dívá na mladou kolegyni. Chodím s ním na všechny firemní akce“: manželka